Včera sme mali v Bratislave úžasný most z budúcnosti, tak by sme to dnes mohli premostiť výletom do minulosti. Už sme tu dlhšie nemali historické okienko, preto to dnes napravíme článkom z VTM číslo 15 z roku 1987 od Jana Mittelbacha.

O osobních počítačích ze Žiliny i odjinud

Nebudeme si nic předstírat. Osobní počítače představují u nás zatím nevyřešený problém. Nejde snad o sám fakt, zda je vůbec přivést na svět a zda je potřebujeme. Tady jsme zajedno. Však o tom hovoří řada dokumentů, stranických i vládních, počínaje závěry sjezdu a konče vládním usnesením o rozvíjení programu elektronizace. Potíž je však jinde. Osobní počítače se nám sice rodí, a to dokonce v mnoha různých variantách, nikoliv však v potřebném množství. Tento nekoordinovaný vývoj a zaspání řídící složky se jednou vydává za zdravou soutěživost (však ti nejlepší nakonec zvítězí), posléze pro změnu za projev příkladné iniciativy mladých konstruktérů. Vždyť o co koneckonců jde? Většina mikropočítačů má ve svém nitru mikroprocesor 8080, tak jsou přece všechny vzájemně kompatibilní?!

A výsledek? Počítače se vyrábějí na koleně, spíše manufakturním způsobem, v počtech, které u jednotlivých typů nepřesahují tisícovky kusů. O vzájemné kompatibilitě nemůže být ani řeči. Vždyť například ani programy z mikropočítače PMD 85-1 nejdou použít na novější variantě PMD 85-2. Výrobce, kteří s nemalým úsilím zajistí výrobu mikropočítačů, pak už vůbec netrápí problematika periférií, jež dělají počítač skutečným počítačem, o programovém vybavení ani nemluvě. Tento stav trvá několik let a nic podstatného se neděje. Tak například Tesla Piešťany slibovala již před třemi roky k PMD 85 pružné disky a tiskárnu. Není jedno ani druhé, jen na jarním brněnském veletrhu jsme viděli už třetí verzi,,péemdéčka“, které už konečně dovede generovat barevné obrazce. Zatím si uživatelé tuto úpravu dělali na koleně, návod jsme přinesli i v našem časopise.

Jak dál?

Z prohlášení kapitánů našeho elektrotechnického průmyslu se dozvídáme, že federální ministerstvo elektrotechnického průmyslu bude i nadále zabezpečovat dodávky malé výpočetní techniky z vlastní výroby ve vyšší cenové relaci vůči světovým cenám. Konkrétně půjde o mikropočítače Ondra, PP 01, IQ 151 a PMD 85. Přeloženo do češtiny, naše mikropočítače budou dražší než srovnatelné výrobky světové. Tedy i kdyby se objevily konečně na trhu, což je v současnosti nepravděpodobné, spotřebitel by raději sáhl po něčem minimálně stejně dobrém, ale levnějším, z dovozu. A že tato situace může nastat, potvrzuje další informace o podpoře dovozů osobních počítačů na základě dohody mezi FMEP a PZO KOVO. Konečně už dnes jsou k dostání počítače Atari a Sharp.

Ve světě však pochopitelně vývoj nestál, a tak i na trhu osobních počítačů jsou stále běžnější ty, jež mají šestnáctibitový mikroprocesor. U nás je takových počítačů vyvinuto zatím asi šest. A další se jistě vyvíjejí. Dosavadní se pak vyrábějí v sériích „dva až deset kusů. V podstatě pro pokrytí potřeby vyvíjejících podniků. I tady znovu dozrává čas pro zopakování hry „co podnik, to originální počítač“. Podaří se alespoň v této kategorii osobních počítačů vybrat vhodný typ a určit výrobce tak, aby se vyráběly smysluplné série a byla zajištěna kompatibilita se světovým standardem IBM PC? Otázka kompatibility vystupuje do popředí zejména v souvislosti s malým výběrem vlastního programového vybavení a s roky trvající neexistencí firmy, která by se tvorbou softvéru zabývala.

Koncepce ze Žiliny

I když rozvoji osmibitových mikropočítačů byla ponechána naprostá volnost, a tak jich dnes v naší malé republice máme dobře přes padesát typů, přesto existuje jedna instituce, která koncepci měla, má a přes všechny problémy se jí daří myšlenky v ní obsažené uvádět postupně do života. Je jí Výskumný ústav výpočtovej techniky (VÚVT) v Žilině, jenž se stará o počítače SMEP.

Vysvětleme si tuto zkratku. V rámci RVHP byl před časem přijat mezinárodní program, jehož účelem je vytvořit jednotnou řadu výpočetních prostředků, systém malých elektronických počítačů, krátce SMEP.

Program je řízen Radou hlavních konstruktérů a účastní se jej BLR, MLR, Kuba, PLR, SSSR a my. Odpovědným orgánem za rozvoj programu SMEP v rámci federálního ministerstva elektrotechnického průmyslu je koncern Závody automatizace a výpočetní techniky (ZAVT), jehož hlavním výzkumným a vývojovým pracovištěm je právě zmiňovaný ústav. Myšlenky odsud pak realizují v Závodech výpočtovej techniky v Banské Bystrici a Námestově. Vývoj a výroba velkých počítačů a minipočítačů postupuje v rámci programu poměrně uspokojivě, a tak není divu, že v roce 1983 začali ve VÚVT uvažovat i nad osobními počítači. Vždyť v té době byla jejich výroba v rámci RVHP zanedbatelná.

Osobní počítač – co to je?

Jistou minimální představu už asi máte. Vždyť první osobní počítač byl vyroben už před dvanácti lety, v roce 1975. Nárůst produkce byl od té doby ohromný. Zatímco v roce 1980 vyšlo z továrních pásů půl milionu počítačů, o čtyři roky později jich už bylo osmnáckrát tolik. Pokud jde o definici osobního počítače, není lehké ji sestavit. Jde totiž o zařízení, které se mění velmi rychle a fantastickým tempem morálně zastarává. Soustřeďme se tedy spíše na jeho vlastnosti tak, jak je nedávno specifikovali v příručce Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku A. S. Popova ing. Zdeněk Frinta a ing. Václav Hošek.

Systém obsahuje jeden nebo více mikroprocesorů. Hlavní z nich je schopen komunikovat s pamětí 64 kB nebo větší. K systému lze připojit vnější paměť o kapacitě desítek MB, nejčastěji zřejmě Winchester disk. Počítač by měl dovolit práci alespoň s jedním vyšším programovacím jazykem. Operační systém dovoluje okamžitou interakci počítače s uživatelem. V poslední době přistupuje i požadavek napojení do počítačových sítí, možnost připojení myši, světelného pera atd. a otevřenost systému, tedy možnost doplňovat technické vybavení podle požadavků uživatele. Počítače Ize dělit pochopitelně i jinak. Nám však tato základní specifikace postačí.

Na návštěvě

Žilinští mě zaujali poprvé v roce 1984, kdy na Dnech nové techniky elektronického výzkumu v Praze vystavovali mikropočítač PP 01. V době, kdy se teprve uvažovalo o výrobě PMD a cosi málo proslýchalo o školním IQ 151, to byl počin. Trochu mě ale zarazilo, že výroba se měla rozjet až za tři roky. Tehdy jsem si myslel, že Žilinským ujel vlak, vždyť tou dobou se už u nás budou chrlit mikropočítače v desetitisícových sériích.

Podruhé se VÚVT zapsal do mé mysli o dva roky později v Brně. Na mezinárodním strojírenském veletrhu tu získal zlatou medaili snad první dvaatřicetibitový minipočítač vyrobený v zemích RVHP, SM 52/12.

A do třetice, v Televizním klubu mladých počátkem března letošního roku hovořil ing. Milan Gáby, koordinátor mezinárodního programu SMEP, a to právě o mikropočítačích PP 01. Tyhle počítače začaly směřovat do školství. Výroba se rozběhla v šestaosmdesátém, kdy v ZVT Banská Bystrica vyrobili 1 500 kusů, letos chystají dalších 2 500 až 3 000 počítačů. Inženýr Gáby dokonce prohlásil, že by chtěli nasytit trh v oblasti školství a profesionálních osobních počítačů, zmínil se o šestnáctibitových počítačích, o počítačových sítích atd.

Zkrátka měl jsem už dost důvodů, abych se do Žiliny rozjel. Vždyť například mikropočítačů IQ 151 se od chvíle, kdy se začaly vyrábět, dostaly do škol sotva tři tisíce.

PP 01, 02, 03…

Koncepce ucelené řady osobních počítačů se zrodila v roce 1983, tedy v čase, kdy ještě byla možnost ji přijmout za koncepci resortní. Proč se tak nestalo, nevím. Skutečností je, že perspektivy zdejších výzkumníků byly více než ambiciózní. V plánu se objevily tři osmibitové mikropočítače, z nichž ten nejjednodušší, PP 01, měl směřovat především do škol a domácností. PP 02 už představoval vyšší typ mikropočítače, jenž by měl mít k dispozici jednotku s pružnými disky. Počítač s pořadovým číslem 03 patřil do kategorie profesionálních osobních počítačů a dal se zapojit i do počítačové sítě. Další tři počítače v pořadí byly z kategorie šestnáctibitových. Nula čtyřka vycházela ještě ze čtyřbitových procesorových řezů, PP 05 a 06 už měly mít ve svém srdci v té době poměrně nové šestnáctibitové mikroprocesory 8086 a 8088, jejichž ekvivalent se dnes vyrábí v SSSR. Koncepce se tedy do značné míry shodovala s výše uvedenými požadavky na osobní počítač. Co zbylo z původní představy?

Časem z plánu vypadly počítače PP 02 a 05. Nula dvojka zřejmě kvůli tomu, že nikdo u nás dodnes nevyrábí vhodné jednotky pro pružné disky, a dovoz ze zemí RVHP technicky nevyhovuje. PP 05 se svou koncepcí příliš podobala nula šestce, konečně oba mikropočítače vycházejí z řady IBM PC, a tak ji potkal stejný osud. Naopak jeden mikropočítač přibyl. Je jím PP 01-16, zjednodušená varianta šestnáctibitového mikropočítače PP 06 v mechanických celcích PP 01, varianta s výchozí sestavou zcela kompatibilní.

Přes určité změny se však zbytek projektu PP daří dodnes uvádět do života podle původního plánu. O PP 01 už byla řeč. Náběh jeho výroby dokonce poněkud předstihl plán a zdá se, že letos půjde hned po PMD 85 o počítač, jehož se vyprodukuje nejvíce. Poněkud jiný osud potkal nula trojku. Změnila se v TEXT 01.M, zařízení sloužící zejména pro zpracování textu. Vyrábí se v pražské Aritmě, která rovněž patří do koncernu ZAVT, a letos tu vyprodukují asi 300 kusů. Je to málo, a také cena je závratná. Pohybuje se kolem 150 tisíc korun.

Mikropočítač PP 04 vychází z minipočítače SMEP SM 50/50, z čehož vyplývá možnost přímé přenositelnosti dat na větší počítače prostřednictvím osmipalcové diskety s dvojitou hustotou záznamu. Nula čtyřka se velmi hodí jako inteligentní terminál vyššího počítačového systému. Její ověřovací série právě opouští brány závodu v Námestově a plná výroba by měla naběhnout během příštího roku.

Zbývá se zmínit o nula šestce. Koncepce vychází z počítače IBM PC XT, pracovat bude pod operačním systémem PP DOS. Existovat má několik konfigurací. Základní varianta A bude vybavena dvojicí disků pět a čtvrt palce, vývoj příslušné jednotky má být ve Zbrojovce Brno ukončen příští rok. Varianta B má mít k dispozici disk typu Winchester, jenž mají rovněž ve Zbrojovce vyvinout do roku 1989. Z těchto termínů je patrné, kdy se může počítač objevit na trhu. Není to všechno pomalu?

Čekal jsem, že taková otázka přijde. Myslím si však, že není. Dokonce bych stav, kdy mikropočítače jsou do výroby uváděny podle původního plánu, označil za malý zázrak. Vždyť nejsou součástky, nejsou periferie, v rámci resortu není koncepce… Ale to už je vlastně obehraná písnička. Přesto se podařilo díky značnému úsilí VÚVT rozjet výrobu PP 01 a s PP 04 je vše rovněž na dobré cestě. Výzkumný ústav však nenechává své „počítačové děti“ na pospas uživatelům ani teď, kdy už našly svou cestu do výroby. Vyvíjí pro ně odpovídající programové vybavení, a tím je mezi vývojáři i výrobci výpočetní techniky bílou vránou.

Pochopitelně, série mikropočítačů, by měly co nejrychleji zmohutnět, cena by měla několikanásobně spadnout, šestnáctibitové počítače by měly… Změnit však podmiňovací způsob na minulý čas není v silách ani VÚVT, ani podniků v Banské Bystrici a Námestově, ba obávám se, že se to nepodaří ani koncernu ZAVT. Chce to nové myšlení vedoucích pracovníků v odpovědných orgánech, myšlení, v němž už konečně dostane i ona,,malá“ výpočetní technika odpovídající prioritu.

JAN MITTELBACH
Foto autor (1) a Libuše Faltusová (3)

---

( Článok pôvodne uverejnený v časopise VTM 15 / 1987 )